Mohl být jen další z jeho náhodných známostí, na něž narazil a mnoho nechybělo, aby jí skutečně byl. Jenže jak se zdálo, byl význačnější než ti ostatní. Zatím ne o moc, jen dostatečně na to, aby souhlasil, že ho vezme k sobě domů. Navíc měl štěstí. Trefil se do jeho dobré nálady, která se ještě o kousínek zlepšila, když se tu potkali. I ten kousínek však stačil k tanci na stole. Tím si připomněl staré časy, kdy byl volný a dovoloval si mnohé neřesti, jaké život nabízel. Proč s nimi přestal? Ach ano, zlomené srdce, jak tragické. Do té doby sám pochyboval, jestli nějaké vůbec má po tom, co ho nesměl nechat překážet a klást mu pod nohy překážky v podobě nechtěných citů. Ovšem tento zážitek ho zcela určitě a tou nejbolestivější možnou cestou ho přesvědčil, že srdce vážně má. A pak? Potvrdilo se mu akorát to, že je opravdu lepší být sám než si ubližovat vázáním se na někoho, kdo pak zmizí. A stejně, i přes tohle všechno, přes vlastní přesvědčení a celkovou životní filozofii opřenou o moc peněz ve světě, toužil po něčem, co by ho naplňovalo. Lépe řečeno po někom. Výjimečně myšleno obrazně. Izoloval se, poněvadž mu to tak přišlo lepší. Nic pak nebolí, nikdo nemůže zradit. Omyl. Bylo to horší. A v tuto ojedinělou chvilku se cítil sám sebou, opravdu sám sebou. Měl dojem, že pro někoho něco znamená, jedno, že ne mnoho. I kdyby byl pro Keie jen tím chlápkem, co ho tak dobře ojel tehdy o Halloweenu, stejně ho chtěl vidět podruhé. A mohl by o tom úspěšně lhát, ale stejně by nesmazal pravdu v tom, že za to byl rád a chtěl, aby ho chtěl vidět podruhé, přičemž to však nesouviselo s jeho narcisistickou potřebou dokazovat si, jak je u mužů žádoucí. Tohle dávno věděl. Nevědomky o sobě leccos vyzradil – jen střípky, které samy o sobě nedávaly tak úplně smysl. Třeba ty jizvy. Zjevně nevedl úplně klidný život, ale oč v něm šlo? Kdoví. To, že nepije alkohol. Má rád, když má čistou mysl. Jenže proč? V tento večer prostě proto. Odpověď na tuhle otázku potřebovala čas, další poznávání. Poznávání… Vážně chtěl, aby ho Kei poznával a poznal? Netušil. A naštěstí nad tím ani moc neuvažoval, konal podvědomě a příliš neřešil následky. Prostě tančil, nechával hudbu, ať ho sama vede, a ta mu také otvírala tu zamčenou černou skříňku s odkopnutými city, které ho ovlivňovaly. Bylo to trochu jako nějaký trans, kdy jakoby zapomněl na všechno ostatní – na svou minulost, na své povinnosti, na všechno, co z něho podle mnohých dělalo špatného člověka a podle sebe absolutně výborného a zábavného společníka a produktivního a vychytralého obchodníka. A zapomněl i na to, že by do svých záležitostí neměl tahat obyčejné civilisty. Oprava, civilisty, protože ať už se to pokoušel popírat jakkoliv, Kei prostě nebyl obyčejný. Potvrzoval mu to každý okamžik – když vylezl tam nahoru, když mu hodil svůj svetr, když se k němu naklonil, když dostal bankovku jako dýško, když se políbili. Za to, co ho nutil cítit, by si nejspíš zasloužil ránu pěstí. „Tak to si to budeš muset vzít,“ zvlnil rty do vyzývavého úšklebku – něčemu takovému by se vůbec nebránil a taky už na to nastal čas. Dost bylo hrátek v baru. „Ale budu chtít něco na oplátku…“ Vlastně by ani nechtěl, jen se mu to hodilo, vzápětí totiž na vysvětlenou palcem vklouzl pod jeho tričko na kousek holé kůže těsně nad lemem kalhot. Bylo těžké se ovládat, zvlášť po tom všem, ale vidina toho, kam míří, ještě zachraňovala Keiovo oblečení i Keiovo tělo, dokud nebudou na vhodnějším místě.
Předmět: How r u doing 